Dnešní svět je založen na spotřebě. Spotřeba je hnací silou ekonomiky. Čím více občané a podniky v daném státě utrácí, tím se ekonomice státu daří lépe. Ekonomická situace daného státu je samozřejmě ovlivněna i dalšími faktory, ale spotřeba mezi nimi hraje důležitou roli. Ovšem lidstvo se tak dostává do slepé uličky.
Naše spotřeba nemůže být neomezená. Zdroje se dříve či později vyčerpají. Jsme závislí na přírodním kapitálu, ze kterého je pak vytvořen kapitál ekonomický. Množství přírodního kapitálu je omezeno produktivní plochou, která je na Zemi k dispozici. Navíc tato produktivní plocha je krácena o plochu potřebnou ke vstřebávání odpadů, které lidstvo vyprodukuje.
Pokud se z přírody odebírá více, než se stačí obnovit, může si tak lidstvo zadělat na velké potíže i ve velmi vzdálené budoucnosti. Přesně se neví, jaké množství přírodních zdrojů je možné spotřebovat bez následků. Má se však zato, že nemůže dlouhodobě mít větší spotřebu, než naše planeta vyprodukuje. Tato věta není nesmyl. Skutečně může žít nějakou dobu na dluh.
Zaplatíme za to však totální a nevratnou degradací daného využívaného ekosystému, který se po určité době nadlimitního zatěžování zhroutí a nebude schopný žádné, nebo pouze minimální produkce. Je tedy jasné, že naše spotřeba nemůže být vyšší než produkce daného ekosystému.
V roce 1987 proto vznikla metoda výpočtu nároku různých jednotek (od jednotlivce, přes podniky až po státy a celé lidstvo), která říká, kolik daná jednotka potřebuje zemského povrchu pro svoji obživu a pro likvidaci svých odpadů. Ekologická stopa je tak vyjádřena jako plocha ekologicky produktivní země a vody potřebné k produkci spotřebovaných zdrojů a asimilaci vzniklých odpadů této populace, používající běžné technologie.
Vyspělé země mají svoji ekologickou stopu nad rámec únosnosti svého území. Znamená to, že spotřebují více surovin, než jim poskytuje území jejich vlastního státu. Musí tedy suroviny dovážet a to většinou z rozvojových zemí. Ovšem i v těchto zemí se zvyšuje ekonomická úroveň. Sice velmi pomalu, ale bez větších výkyvů již od devadesátých let.
Co se stane, až tyto země dosáhnou takové úrovně, kdy již nebudou moci suroviny vyvážet, protože je budou potřebovat pro svoji vlastní spotřebu? Velikost ekologické stopy totiž není neměnná, ale závisí na finančním příjmu, obecných hodnotách, hustotě osídlení, stavu technologie a dalších sociokulturních faktorech. Byla například prokázaná pozitivní vazba mezi velikostí příjmů a ekologickou stopou. Státy s vyšším HDP na osobu mají vyšší ekologickou stopu.
Ekologická stopa je vhodný nástroj, který nám může ukázat, do jaké míry je vhodné snížit spotřebu, upravit technologii, tak abychom dosáhli udržitelného využívání přírodních zdrojů. Také nám ukazuje nerovnost, která panuje mezi vyspělým světem a tím rozvojovým. Zároveň nás varuje, že v budoucnu může dojít k významnému konfliktu, jehož předmětem budou suroviny všeho druhu.
J. H.
